Koukám na tu krásnou oblohu a říkám si, že nic hezčího jsem ještě neviděla. Sedím na břehu jezera a pozoruji kamarády, jak dovádějí ve vodě, i když je už chladno. Konec léta se tiše hlásí.
Otočím se na druhou stranu a najednou přede mnou vyrůstá jiný svět – s palmami, jemným pískem a hradby z písku, které staví malý chlapec se svým otcem. Nakloním se blíž a v jejich hradě se míhají zvláštní bytosti, nesou cosi ze sídla… vypadají jako drobná vajíčka. Sny se prolínají a světy se mění před očima.

Tyto plynulé přechody mezi realitou a snem symbolizují okamžiky, které výstava zachycuje. Jde o chvíle nenápadné a přesto silné. V obrazech se odráží úvahy o životě, smrti, mateřství i přátelství. Obrazy se stávají pozvánkou k zastavení, k uvědomění si prchavosti i hloubky každodenních momentů.